Světlana Divilková
Na konci listopadu se u nás konalo školní kolo Olympiády v českém jazyce, které tradičně nabízí prostor pro žáky se zájmem o mateřský jazyk. Soutěž dává mladým talentům možnost porovnat úroveň vlastního jazykového i slohového projevu s vrstevníky a současně jim poskytuje motivaci k dalšímu rozvoji.
V letošním školním kole dosáhli nejvyššího počtu bodů dva žáci z osmé třídy – Václav Vesecký a Mariana Klosová. Oba postupují do okresního kola, které je naplánováno na 26. ledna ve Zlíně.
Gratulujeme a přejeme mnoho úspěchů v další fázi soutěže!
Ke zprávě připojujeme dvě vydařené slohové práce a přejeme Vám příjemné čtení.
Zadání slohové práce bylo následující:
O ztraceném předmětu - napište text o nějakém předmětu, který se vám nebo někomu jinému ztratil nebo by se mohl ztratit. Slovo předmět můžete chápat v kterémkoliv jeho významu. Slohový útvar je volný, téma zpracujte formou prózy. Doporučená délka je 200–300 slov.
Václav Vesecký, žák 8. třídy
Byl jednou jeden muž, jmenoval se Roberto. Měl malý domeček u moře se zahrádkou, kde si pěstoval zeleninu. Pracoval jako výrobce dřevěných lodiček. Lidé si od něj loďky kupovali rádi i za vyšší cenu, protože byly ručně vyrobené. Jednu z loděk měl Roberto i na pláži u svého obydlí.
Jednoho dne, když se mu zrovna nic nedařilo, si řekl, že nasedne na tu loď a odpluje. Ohlédl se na háj borovic, který obklopoval jeho dům, a vyplul. Poté, co překonal vlny na pobřeží, vyplul na otevřené moře. Připadal si jako cestovatel, který objevuje neznámé kraje, a to mu dodalo odvahu. K večeru narazil na ostrůvek, už byl vyčerpaný, a tak zakotvil zde. To byla ale chyba.
Musel si najít místo, kde by přespal. Ostrov vypadal jako hora trčící ze dna oceánu. Byl skalnatý a nebylo na něm moc stromů. Když už byla tma, Roberto našel jeskyni, kde se uvelebil a usnul. Ráno ho probudil hlas: „Jak jsi se sem dostal?“ Roberto zvedl hlavu a uviděl starého zarostlého muže, který vypadal jako bezdomovec. Pak odpověděl: „Já jsem námořník Roberto a připlul jsem zde mou milovanou lodí.“ „To mě taky napadlo, ale žádná loď na pobřeží není!“ Roberto se rozběhl ven z jeskyně a začal obíhat ostrov kolem dokola. Stařík se na něj jen díval a vzpomínal na to, jak se mu to stalo také. Pak se Roberto celý udýchaný vrátil zpět a vzdechl: „Ztratila se.“
Stařík se tedy představil: „Já jsem Luigi a připlul jsem sem, když mi bylo třicet let. Taky jsem ztratil loď.“ Roberto se usmál a řekl: „Tak to máš štěstí, protože já jsem stavitel lodí. Konečně se dostaneš domů!“ „Tak se do toho dáme,“ řekl vesele Luigi. A tak den za dnem spolu stavěli loď, přitom se mezi nimi vytvořilo veliké přátelství. Asi za týden loďku dostavili a vypluli zpět domů.
Během plavby Luigi vyprávěl, jak kdysi bydlel v malém domku u moře stejně jako Roberto. Když se dotkli pobřeží, Luigi byl velice dojatý. Roberto ho dovedl k sobě domů a Luigi byl velmi překvapen. To byl ten dům, kde žil před svou výpravou na moře. Jeho žena zde pak zůstala. Roberto vytáhl staré fotky svých rodičů a pochopil, že Luigi je jeho ztracený otec. To bylo to, co se ztratilo, a bylo znovu objeveno.
Dominika Rychlá, žákyně 8. třídy
Ticho. Zima. Chlad.
Takhle to vypadalo na obloze.
Mraky byly hutné a šedé, jako by se potřebovaly vybrečet.
Zimní období se blížilo.
Objem mraků na obloze se stále zvětšoval.
„Ach, proč nemůžeme mít život jako lidé?“ vzdychaly obláčky.
Najednou jeden mrak přestal dusit vztek v sobě.
„Přátelé, takhle dál ne!“ zvolal.
Ostatní smutné obláčky se podívaly k němu.
Spatřily toho jednoho odvážlivce, jenž se postavil na vlastní nohy.
„Fúúú!“ zaburácel a náhle z něj začaly padat líbezné vločky.
Ty nevyjadřovaly vztek, ale odvahu ho překonat.
„Mraku, ty jsi nás pustil ven?“ pronesla jemně jedna z vloček.
Obláček začal nabírat bílou barvu.
Nadechl se a usmál se na vločku. „Ano. Tak leť, má malá vločko!“ dodal mrak.
Vločka se přestala nadnášet a začala plachtit k zemi.
Probourávala si cestu mezi smutnými mraky.
Jakmile se dostala přes vrstvu šedých obláčků, uviděla něco překrásného.
Spatřila západ slunce.
Teplé barvy jí olizovaly líčka a ona nemohla odtrhnout pohled.
Zahlédla vesnici, kde stál kostel a různé domečky.
Viděla táhlé pastviny a lesy.
Viděla své sestry, jak padají k zemi.
Ladně dopadla spolu se svými sestrami na zem.
Spatřila lidi zblízka.
Bylo to krásné.
Ale...
Najednou spatřila dítě, které vzlykalo.
„Mami!“ volalo.
Vločka se rozhlédla, ale nikde neviděla jeho rodiče.
„Mami!“ ozvalo se znovu.
Vločka nemohla nechat to dítě ve štychu.
Přiletěla přímo na jeho nos.
„Koho hledáš?“ zeptala se něžně.
Dítě bylo zmatené, kdo to na něj mluví.
„Kdo... kdo jsi?“ zeptalo se udiveně.
„Tady, tady jsem, vločka na tvém nose...“ pronesla.
„Hledám mámu, má na sobě červený svetr.“
„Pomůžu ti ji hledat,“ nabídla se vločka.
A tak spolu vyrazily hledat.
Padalo čím dál víc sněhu, ale dvojice se nevzdávala.
Ptaly se ostatních vloček, ale ty jim nic neřekly.
A najednou ji zahlédly.
Žena v červeném svetru stála u kavárny.
Dítě se rozběhlo za svou mámou, ale vločku odvál vítr.
Poslední, co viděla, byl maminčin svetr stejné barvy jako západ slunce.
Dítě objímalo svou mámu.
„Pomohla mi vločka...“ a ukázalo na nos.
Ale vločka nikde.
Ta ležela na zemi opodál a sledovala, co za svůj život dokázala.
Dítě kleklo do sněhu a zašeptalo: „Děkuji.“