Věra Vlková
Celý den déšť, jedna hodina sucha, pak silné deště a bouřky… Tak vypadala předpověď počasí na náš první školní výlet. Ale děti chtěly jet za všech podmínek. Tak jsme šli do toho.
Z domu si přinesly materiál, který si ve skupinkách rozdělily, nafasovaly kotlík, bombu a vařič a dozvěděly se, že pojedeme tam, kam dojede objednaný mikrobus, než mu dojde nafta. Však jídlo i kotlíky máme... Nastalo tichu, údivy, ale nikdo se nezaleknul. Pan řidič jel, kam ho kola vezla, až se dokodrcal do Kladerub.
Když jsme vysedali z autobusu, atmosféra byla prodchnutá nejistotou. Vydali jsme se hledat místo, kde by nás nechali uvařit si aspoň něco k jídlu. Jako z pohádky se nám vynořil starý statek. Vrata nám otevřela paní, která nás srdečně přijala a nabídla nám upečený chleba se solí. Provedla nás stavením – ukázala nám starodávné stroje (mlátičku, fukar, …), zavedla nás do výminku s černou kuchyní, nahlédli jsme do starých chlévů, navštívili jsme sýpku. Najednou se na statku začaly objevovat různé zprávy a úkoly. Díky nim jsme získali rodinný recept na guláš a chleba. Děti krájely, loupaly, hnětly, vařily a pekly. Po výborném obědě se objevovaly další indicie, které nás dovedly k pokladu. V něm byl materiál na tvoření. Každý si tak mohl vyrobit svíčku z voňavých mezistěn, odlít si přírodní mýdlo, vrtat nebozízkem a vypalovat vzory do dřeva. Děti běhaly, luštily, pracovaly a hlavně spolupracovaly. Byli jsme už připraveni na to, že budeme muset na statku přenocovat, když se ozval pan řidič, že už se mu podařilo sehnat naftu a může nás odvézt domů.
Celý výlet byl jedno velké překvapení, které jsme si plně užili. A světe div se, nezmokli jsme, i když jsme byli stále venku.