Věra Vlková
První týden března jsme si snažili uvědomovat, jak se cítí lidé kolem nás, kteří nebudou moci vidět probouzející se jaro. V průběhu několika vyučovacích hodin si děti zkusily, jaké to je „nic nevidět“. Hodinu strávily se zavázanýma očima, nesměly mluvit a pouze zažívaly to, co je každodenní skutečností nevidomých. Zkusili se zaměřit na čich a poznat vůně známé i neznáme, vychutnat si kousek chleba či sušenky, hmatem rozpoznávat předměty, orientovat se poslepu v prostoru a osaháváním dlaní spolužáků, které potkají, zjišťovat, které ruce jsou jim příjemné a chtějí s daným člověkem chvíli tančit na hudbu nebo se rozhodnout, že zkusí najít někoho jiného. Měly možnost „prohlédnout“ si tváře pomocí svých prstů. Zaposlouchaly se do Vivaldiho Zimy a Jara a rozvíjely svou představivost. Pod ruky jim přišla kniha psaná Braillovým písmem, plná reliéfních a jinak ztvárněných obrázků. Velmi silným zážitkem pro ně bylo v tichu a temnotě poslouchat slova písně Malý chlapec (Lunetic), který díky svému handicapu zažíval odstrkování a neporozumění.
Po prožitcích měli žáčci možnost ve skupinách i před třídou mluvit o pocitech, které v nich dané situace vyvolávaly. Diskuse byly velmi živé a plné emocí.
Následovala videoukázka zaměřená na vodící psy. Učili se, jak nabídnout pomoc nevidomému – jak ho oslovit a správně převést přes cestu. Seznámili se s Pichtovým strojem, který slouží k psaní bodovým písmem a sami si zkoušeli napsat i přečíst pomocí Braillovy abecedy několik slov. Popovídali jsme si o pomůckách a hračkách, které jsou upravené tak, aby nevidomým posloužily. Je to široké téma a věřím, že tato „ochutnávka“ ukázala dětem něco nového a nasměřovala je správným směrem.